KOUTNÍK: MLADÍ MĚ MILE PŘEKVAPILI PŘÍSTUPEM
Letošní atletická sezóna je u konce. V jejím průběhu se uskutečnilo hned několik mládežnických mezinárodních vrcholů. K rozhovoru jsme tak pozvali vedoucího oddělení mládeže Českého atletického svazu Jana Koutníka. Jaký byl z jeho pohledu uplynulý rok v podání našich nadějí a s jakými nadějemi a vizemi vzhlíží k budoucnosti? Honzo, jak těžké bylo letos v Cali navázat na extrémně úspěšný loňský juniorský […]
Letošní atletická sezóna je u konce. V jejím průběhu se uskutečnilo hned několik mládežnických mezinárodních vrcholů. K rozhovoru jsme tak pozvali vedoucího oddělení mládeže Českého atletického svazu Jana Koutníka. Jaký byl z jeho pohledu uplynulý rok v podání našich nadějí a s jakými nadějemi a vizemi vzhlíží k budoucnosti?
Honzo, jak těžké bylo letos v Cali navázat na extrémně úspěšný loňský juniorský světový šampionát v Nairobi? Přeci jen konkurence byla v Kolumbii o poznání vyšší.
Je nutné si přiznat, že MSJ v Nairobi bylo specifické vzhledem k tomu, že tam chyběly některé silné výpravy, takže se nedalo čekat, že přivezeme tolik medailí a finálových umístění i z Cali. Nemyslím si však, že vystoupení českého týmu v Kolumbii bylo nějakým propadákem. Když se podíváme detailně na výsledky, více než polovina týmu zazávodila velmi slušně, když postoupili alespoň z rozběhu. Navíc předváděli výkony na hranici svých osobních rekordů. Jiným zase chybělo pár setinek k postupu. Například u běžeckých disciplín si zase cením odvahy některých závodníků, kteří se ujali tempa, aby se pokusili postoupit časem, a přesto, že jim ve výsledku tato taktika nevyšla, což se pak třeba projevilo i v celkovém pořadí, předvedli sympatický a nebojácný výkon.
Jak byste z celkového pohledu zhodnotil působení našich nadějí na letošních mládežnických vrcholech?
Řekl bych, že výkony našich reprezentantů mě překvapily, a hlavně si cením přístupu, jaký měli. Například oproti loňskému juniorskému evropskému šampionátu v Tallinnu letos vystupovali mladí atleti v Jeruzalémě i Cali mnohem sebevědoměji s jasným cíli, čeho chtějí dosáhnout. Bylo to poznat na jejich chování na tréninkovém stadionu, v přípravě před závodem i v jeho průběhu. V tomto ohledu jsem byl mile překvapen.
Světová atletika poslední dobou uděluje pořadatelství do dejme tomu oproti dřívějšku netradičních destinací. Ať už to bylo loni Nairobi, letos Cali nebo případně peruánská Lima, kde se bude MSJ konat v roce 2024. Myslíte, že je to správná cesta?
Těžko soudit. Je to trend napříč všemi šampionáty. Byl jsem hodně překvapen, když bylo například pořadatelství chodeckého MS družstev uděleno Ománu, kde nejspíš předtím o chůzi pomalu ani neslyšeli. Neříkám, že Kolumbie nebo Peru nejsou atletickými zeměmi, ale minimálně cestování do nich je kolikrát velkým dobrodružstvím a na samotné výpravy klade větší nároky. Chápu, že chce World Athletics nabídnout náš sport po celém světě a někdy je těžké najít pořadatele některých šampionátů, ale zastávám názor, že by docházet k rozumnému střídání lokací, alespoň napříč jednotlivými kontinenty. Šampionát v Cali byl uspořádán celkem slušně, ale samozřejmě tam byla řada zásadních komplikací, které sice nejsou vidět navenek, ale dokáží být velmi nepříjemné.
V roce 2017 se uskutečnilo poslední mistrovství světa do 18 let. Od té doby má tato kategorie pouze kontinentální šampionát. Myslíte, že je dobře, že došlo ke zrušení tohoto podniku nebo byste spíše vítal konfrontaci se světovou špičkou už v tomto věku?
Zrušení světového šampionátu dorostenců nevnímáme negativně. Naopak spíše to vítáme. Konkurence, jakou mají naši atleti kategorie do 18 let v Evropě je dostatečná. Například v běžeckých disciplínách jsou afričtí běžci úplně někde jinde, což je samozřejmě i otázka etiky, jelikož už mnohokrát došlo k nejasnostem ohledně jejich věku, takže i v tomto ohledu si myslím, že to pro naše mladé atlety není žádná nevýhoda v jejich atletickém rozvoji, že se MS dorostu už nekoná. Sice mají pouze jeden mezinárodní vrchol za dva roky, nicméně mají dost možností poměřovat síly na kvalitní úrovni i v rámci domácích soutěží.
Místy panuje kritika, že limity na mládežnické akce by měly být přísnější, aby pak nedocházelo k tomu, že většina vyslaných atletů nepostoupí z úvodních kol svých soutěží. Nicméně i přesto, že ke zpřísnění limitů došlo, například výprava na MSJ v Cali byla rekordní. Co vám to napovídá?
Účastnické limity na mládežnické šampionáty se obecně zpřísnily. Na druhou stranu zase ubyly některé podmínky například v podobě potvrzovacího limitu, takže je otázka, zda je momentálně pro mládežnické reprezentanty lehčí nebo těžší se na mezinárodní vrchol kvalifikovat. Samozřejmě se nikdy nemůžeme zavděčit všem. Obecně je teď tendencí Českého atletického svazu poslat spíše menší výpravu, která bude mít šanci na úspěch ve smyslu postupů do finále nebo zisku medailí. Z nižších pater atletiky zase bude zaznívat, že by bylo vhodnější na mládežnické šampionáty posílat větší výpravy, aby se ti atleti otrkali na mezinárodní úrovni. Obě cesty mají něco do sebe a není z toho úplně jednoduché východisko.
V příští sezóně nás čeká mistrovsví Evropy juniorů v Kluži a evropský šampionát do 23 let, který hostí finské Espoo. Máte nějaký odhad, jak početné výpravy by mohly na tato mistrovství odcestovat?
Na základě trenérského aktivu nyní připravujeme nominační kritéria. Je to cílené na výpravy kolem třiceti jmen, s čímž nutně souvisí další zpřísnění limitů, což řadě atletů a trenérů nebude příjemné. Na druhou stranu si myslím, že je to namotivuje, aby na sobě ještě více zapracovali. Nebojím se, že bychom ten předpokládaný počet nenaplnili. Dovolím si říct, že v některých disciplínách máme i přetlak. Například v desetiboji momentálně máme čtyři chlapce, kteří by se mohli kvalifikovat v příštím roce na MEJ. Právě na tento šampionát budou některé limity stejně přísné, jako byly na letošní MSJ.
Jakým směrem byste chtěl, aby mládežnické reprezentace směřovaly z dlouhodobější perspektivy?
Navazuje to na naší spolupráci s trenéry SCM, která směřuje k rozšíření kvalitativní znalosti atletů a jejich zabezpečení. Máme velmi dobré lékařské zabezpečení, ale chceme být o jednotlivých atletech více informovaní i v ostatních aspektech. Ve chvíli, kdy odjíždíme na mládežnický vrchol, chceme mít detailní přehled o tom, co vše daný atlet potřebuje, jakou měl sezónu nebo případná zdravotní omezení. Rádi bychom s atlety ještě více komunikovali nejlépe alespoň na týdenní bázi například i na základně některých monitorovacích systémů, což není žádná novinka. Některé reprezentace už to praktikují. Pokud jim chceme konkurovat, měli bychom jim jít v tomto ohledu ve šlépějích. Už nyní k tomu máme kvalitně připravené některé nástroje, ať už se jedná třeba o online tréninkový deník, který nabízí velký kvalitativní posun s daty, které k atletům potřebujeme.
Co myslíte, že je pro mladého atleta zásadní, aby úspěšně zvládl nesmírně těžký přechod do seniorské kategorie?
V první řadě nesmí mladí atleti o talentu uvažovat pouze jako o fyzické zdatnosti. Musí si uvědomit, že k tomu potřebuje také dostatečnou vůli, ale i houževnatost, aby to vydržel. Je nutné spojit fyzično s vnitřním nastavením, což často uniká pozornosti atletů i některých trenérů. Pak je zde samozřejmě pragmatická volba mezi studiem a sportem nebo vrcholovým sportem, který vypadá úplně jinak než v mládežnických kategoriích. Na tomto rozcestí se vždy jedná o těžká rozhodnutí.
Stále více atletů volí cestu zámořské zkušenosti v podobě studia a tréninku ve Spojených státech. Jaký je váš pohled na tento trend?
Chápu motivaci atletů, kteří tam odcházejí. Po maturitě čelí mladí atleti volbě mezi vidinou vrcholové kariéry, studiem či zkombinování obou věcí dohromady. V tomto ohledu nemůže české univerzitní prostředí tomu zámořskému konkurovat. Na druhou stranu vůbec není jednoduché se adaptovat na tamější režim a každý by to měl dobře zvážit. Zkušenost je to samozřejmě zajímavá a vydala se tímto směrem řada atletů. Některé federace tam dokonce své reprezentanty posílají cíleně. Vždy to bude risk a je nutné opravdu detailně probrat všechny okolnosti, které jsou s tím spojeny.
V době, kdy jste se stal vedoucím oddělení mládeže vám nebylo ještě ani třicet. Nyní jste stále ještě čerstvý třicátník. Vnímáte to jako výhodu v komunikaci s mladými atlety? Neměl jste někdy problém s autoritou?
Myslím, že veškerý respekt a autorita by měl vycházet z toho, co daný člověk umí nebo jak vystupuje. Musím říct, že jsem zatím žádný problém s autoritou neměl, ať už jako trenér na klubové úrovni nebo na té reprezentační. Pravdou je, že jsem si pořád ještě s některými atlety věkově poměrně blízko a snažím se sledovat trendy, které „frčí“, ale přiznávám, že to je stále složitější. Pokud pracujete z mládeží, je důležité se udržet v určitém obraze, co se děje v tom věku.
Na druhou stranu takovým českým nešvarem napříč profesemi je, že když se mladí dostanou do vedoucí funkce, najdou se vždy starší kolegové, kteří se na ně dívají skrz prsty s názorem, že takový mlaďas přece nemůže mít dostatek zkušeností pro takovou funkci. Jak jste to vnímal nebo ještě vnímáte vy?
Musím říct, že jsem se nesetkal s nějakou negativní reakci na moji osobu nebo věk. Všichni kolegové, se kterými spolupracuji, ať už na svazu nebo v trenérské radě, kde sedí řada zkušených trenérů a činovníků, tak tam nebyl žádný problém, že by mě někdo nerespektoval. Jak jsem již zmínil, důležitý je obsah, který sdělím, aby měl dostatečnou kvalitu a pevně doufám, že tím si dovedu získat dostatečný respekt.
Váhal jste, když přišla nabídka, že byste se mohl stát vedoucím oddělení mládeže nebo jste ji přijal hned?
Samozřejmě jsem váhal. Je to velká zodpovědnost. Viděl jsem plejádu zkušených lidí, kteří se o atletiku léta starají, takže představa, že mám přijít a vést trenéry, kteří v tom jsou už desítky let, pro mě byla téměř sci-fi. Někteří kolegové mě ovšem přesvědčili, abych do toho šel a přijetí ze strany trenérů bylo velmi vřelé, takže toho rozhodně nelituji.
V posledních sezónách stále více sbírají se svými svěřenci úspěchy mladí trenéři. To je asi dobrá zpráva, máme talenty i na této úrovni a že přichází i nová trenérská krev, která třeba i přináší jiné metody?
Vždy je dobré, když máme odkud brát. Mladí trenéři samozřejmě o něco snadněji hledají informace, metodické materiály a podobně. Na druhou stranu je potřeba se v tom všem umět správně zorientovat, což ne všichni dovedou. Zastávám názor, že mladý trenér by měl být schopen a ochoten naslouchat starším a zkušenějším kolegům, kteří rozhodně mají co předávat. Naštěstí máme spoustu trenérů jako jsou Dan Musil, Kateřina Čermáková, Martin Chyba a další, kteří se toho drží a očividně to přináší své ovoce.
Sam se věnujete i běžné trenérské činnosti. Proč jste si vybral právě víceboje? Sám jste se věnoval hlavně sprintům a překážkám.
Já jsem tedy původně šel do atletiky s tím, že budu vícebojař, ale přišel jsem asi pozdě. S atletikou jsem začal v šestnácti letech, což například dle příkladu Romana Šebrleho nemusí být špatně, ale začal jsem se věnovat spíše sprintům. Když jsem pak začal pracovat jako trenér s mládeží, zjistil jsem, že víceboj může být z pohledu vývoje atleta velmi zajímavý, jelikož mu nabízí širokou škálu tréninku. Takže jsem vlastně zpátky nalezl cestu k tomu, čemu jsem chtěl původně věnovat.
Pod vaším vedením se připravuje třináctý desetibojař z MSJ v Cali Michal Jára a nově trénujete i Natálii Olivovou, která nás také v Kolumbii reprezentovala. Jaký v nich vidíte potenciál?
Michal je už nějakou dobu strukturovaně trénovaný, takže je otázkou, kam až se může posunout. Samozřejmě jsou oblasti, kde jsou největší rezervy. Rozhodně je to perspektivní atlet. U Natálky je to složitější. Přechází do dospělé kategorie a zároveň si zvolila těžké studium na vysoké škole, což je také jeden z důvodů, proč začala spolupracovat se mnou, takže tam uvidíme, jak se s tím novým režimem srovná. Určitě se má kam rozvíjet.
Petr Jelínek